Jdi na obsah Jdi na menu
 


O stesku

9. 9. 2017

Poprvé jsem byla na pohřbu v 17 letech. Byl to pohřeb mé babičky, která byla jako druhá máma. Nezvládala jsem to. Brečela, nevnímala, byla unavená a všechny testy byly za pět i po obvyklých přípravách. Měla jsem pocit, že se zbořil svět, že už tu nemám, co dělat. Nevěděla jsem, kam jít, co dělat, komu se svěřovat a s kým se radit. Celý život mě vychovávaly babičky, takž to bylo, jako když zmizí polovina Vašeho světa.

Mám strach ze smrti. Nevím, co to je, co si o ní myslet a co mě po ní čeká. Myslím na ní ale tak často, až mi to nahání hrůzu. Myšlenka na ni se zjevuje poměrně často v nečekané chvíli. Spojuje se s mými plány a otáčí je naruby. Když se začnu těšit, že budu bydlet na novém místě, s novými lidmi - přijde a vytvoří mi v hlavě katastrofu. Budeš pryč, neuvidíš se s rodinou, s lidmi, kteří jednou odejdou a ty se s nimi neuvidíš. / Mamka s přítelem jeli na dovolenou a první, co mě napadlo bylo, že se něco stane. Jsem trochu pověrčivá, a trochu jsme se i hádali (těsně před jejich cestou). Nespala jsem a hlavou se mi honila živá představa, jak mi volají, že spadlo letadlo, že byl útok, či cokoliv jiného, že jsou oba mrtví a já začínám dělat pohřeb. Fuj.

Ať to zní jakkoliv šíleně, je to tak. Píšu to, co se mi skutečně honí hlavou a já nad tím nemám žádnou moc. Nejhorší je to večer, ale postupně se to objevuje i během dne. Nesmím být v tichu, koukat se smutné filmy, nebo i staré filmy, mám problém jít na hřbitov a bojím se i do kostela. Nevím, co s tím mám dělat. Zní to jako hloupost, a nic jiného to vlastně není, ani to nechci nijak nafukovat. Ale třeba nejsem sama, kdo tohle má, i když bych to nepřála nikomu.

Máme se radovat, máme si užívat, mít mnoho plánů a těšit se na ně. Letos je to poprvé, co na své narozeniny nekoukám jako na - super oslava, dárky, veselí, ale tak, že už je mi tolik let a dokonce jsem ve snu počítala, kolik let tady ještě budu, jestli to není málo. Bojím se, že se nikdy nepodívám, kam bych chtěla, neudělám, co chci udělat, jako by mi zbývalo jen pár let. Stydím se za tyhle myšlenky vůči jiným, třeba i vážně nemocným lidem, ale schválně to rozhodně nedělám.

Plány by tu byly. Chybí už jen víra v jejich uskutečnění. Jet někam s tátou, jet někam s mámou, i přes všechny neshody, které máme. Říkám si, že musím. Musím s nimi někam jet, dokud tady jsou, živí a zdraví a nějaké hádky a názory hodit za hlavu. I když jsou lidé okolo mě v pohodě, já myslím na to, že jednou umřou a já si s nimi musím užít, dokud to jde. Ale věřte, že se mi to tak nelíbí.

Nový pohled, ten bych potřebovala. Podívat se na to z jiného úhlu pohledu. Tolik jsem se těšila pryč, až začnu někde sama za sebe. Všichni doma mi to přejí, nikomu nic nevadí. Ano stýskat se bude, mně i jim, ale takhle by se nikdy nikdo nikam nepodíval, kdyby jen seděl doma, aby se mu náhodou nezastesklo. Je to nová etapa života, kterou si musím sama postavit, a pak do ní zase přidat všechny kolem. Nic není hned, ale jednou to bude. Všechno jednou bude, jen tomu věřit.

 

...mám málo času, málo času. Pospíchám. A kam pospícháš? Já nevím. Tak se zastav a vydechni. Času máš přeci dost.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář