Jdi na obsah Jdi na menu
 


O novém? životě

24. 8. 2017

Něco končí, něco začíná

Když se dívám na dnešní svět, přijde mi uspěchaný. Lidé se stále za něčím ženou, a když se zastaví, uvědomí si, jak to všechno uteklo. I já jsem jedním z těch uchvátaných, kteří mají mnoho plánů a to co je teď a tady je nezajímá. Jaký byl dnešní den? Co se mi povedlo či nepovedlo? Co mě potěšilo a co mě zklamalo? Nevím. Ten den byl takový rychlý a obyčejný. Nic není obyčejné, vše je jen jednou, je to jedinečné. Žádná příležitost, okamžik, radost a emoce – nic se už nebude opakovat. Často lituji věcí, které jsem přehlídla, nevšímala si jejich jedinečnosti a běžela dál, sama nevím kam. Není ta lítost zbytečná? Copak se nedokážu zastavit…

Uteklo to jako voda. Šest let a stále spolu. Anorexie má výdrž, to se musí nechat. Mnohokrát jsem měla pocit, že mám vyhráno. Zahnala jsem ji, nic si nevyčítala a objevovala nové věci. Nikdy to ale netrvalo dlouho. Pokaždé se vrátila a vše přešlo do starých kolejí. Tohle dělat nebudeš, tohle jíst přestaneš, jak sis to mohla dovolit?! Oči začaly být zase nemocné a neviděly svět takový, jaký je. Neviděla jsem sama sebe, ale ženu ,,střední postavy,, ne moc hezkou ani chytrou, která by potřebovala pár kilo shodit. Ty její návraty mě už nebaví. Stane se někdy, že odejde navždy?  

Být úplně normální. Podle anorexie ,,být tlustá,, podle zdravého rozumu ,,prostě v pohodě,,. Dělat, co se mi líbí, na co mám chuť. Mít na to sílu a nic si nevyčítat. Dělat si radost, smát se a hodně toho zažít. Zvládat starosti všedního života, studovat a pracovat. Na všechno mít energii, nedělat věci s únavou a z posledních sil. Mám pocit, že jsem své síly už vyčerpala. Neovládala jsem jídlo / nemoc / školu / stres – ovládalo to mě.

Dvacet let. Říká se, jedno z nejhezčích období života. Docela sem pasuje otázka mé kamarádky, kterou mi stále opakuje:,, Proč bys vůbec měla ve 20-ti letech přistupovat k životu tak negativně?  PROČ?´´

Mám kolem sebe tolik lidí.  Slýchám spousty vět, otázek, motivací a rad. Stydím se, že to se mnou ještě nepohnulo. Rozhodně nic nevypouštím ušima ven. Vše se mi honí hlavou stále dokola, tolik myšlenek, a já se je snažím nějak urovnat. Ale chci si je poskládat já sama, ne s její pomocí. Dej ode mne ruce pryč, já si chci složit samu sebe.

 

Každý by měl za něco bojovat. Prosadit se, něco získat. Zlatá medalie, výhra v loterii, to jsou super věci. Mně by momentálně stačilo zbavit se střípků nemoci, které ve mně stále jsou a začít znovu. To by byl jackpot mého života. Během těch šesti let se stalo mnoho věcí. Některé si budu dlouho vyčítat, za jiné nepřestanu být vděčná. Ale stále jsem to nebyla úplně JÁ. A dnešní ,, polovina´´ mě už nebaví. Když boj, tak o všechno.

 

Vytahovat se neumím a v tomto případě to snad ani nejde. Nemohu napsat, že TEĎ jsem se rozhodla a TEĎ budu zdravá. Já ani pořádně nevím, co to je být zdravý člověk. Musím to znovu objevit. Ale už to nechci odkládat. Nechci si lhát a říkat že času je dost. Není. Na tohle ne. Mnohokrát jsem se již odhodlala, stanovila cíl – proč jsem k němu nedošla? Proč? Zamrzla jsem v určitém bodě a ještě se hádala s ostatními, jaký je to pokrok a že už není co zlepšovat. Kroky, kroky, pořád samé kroky. Jednou tam a jednou zpět. Jaké převažují? To sama nevím…

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář